Na skok do Japonska: 1. Hovoříte po slovensky?
"A opravdu si nemůžu přivézt žádnou Japonku domů?", ptal jsem se s velkou dávkou naivity své ženy před odletem na týdenní pobyt do Japonska.
"Potřetí ti říkám, že tohle už mi přijde malinko přes čáru", odvětila mi již s notnou dávkou odevzdanosti moje žena, která byla nucená hrát se mnou tuto dětinskou hru.
"Ani, když bude mluvit slovensky? Ty sama víš, že této kombinaci se přece nedá odolat".
Tady jsem se trefil do černého. Abyste tomu rozuměli. Spojení japonské krásy žen spolu s nejvíc sexy jazykem na světě, jakým beze sporu slovenština je, by obměkčila každou českou ženu, i tu sebevíce dbající na tradiční hodnoty manželství, které byly u nás fixované po staletí. Tedy nejen tradice monogamního vztahu, ale i zákaz hříšného chování s porušením jednoho z desatera. Ale po tak silném argumentu to vše bere za své.
"Tak jo, Japonka v Tokiu mluvící slovensky. To máš dovoleno."
Po této větě jsem věděl, že odjezd od milované rodiny a mé milované ženy za pracovními povinnostmi spojené s týdenní účastí na veletrhu v Tokiu nabyl rázem nového významu.
Víte, abych vám to vysvětlil. Naše setkání s Japonskem se odehrálo před pár lety v jednom nákupním centru v Olomouci, kde jsme se ženou potkali nádhernou, drobnou Japonku v bílých šatech, se sametovou pletí, kterak nás míjela v obchodě s obuví. Oba jsme se zastavili a hleděli na tu slečnu, která byla ztělesněním dokonalosti. Po této zkušenosti si žena odešla objednat na uklidnění espresso a nezvykle velký čokoládový dort, aby tím zahnala pocit méněcennosti.
"Stejně bude úplně blbá...", snažil jsem se svou ženu trošku povzbudit, ale moc jsem nepochodil. Od té doby jsme věděli, že Japonsko je další země na seznamu, kam se prostě nejezdí. Na tomto seznamu je mimo jiné právě i Slovensko, které rovněž na sebevědomí mé ženy nijak nepřidá, obzvlášť, když na vás mladá slovenská slečna s dlouhými vlnitými zrzavými vlasy na recepci hotelu v Tatrách začne hovořit tím svým "Vy stě taký zlatý..." a vy byste v tu chvíli klidně šli místo ní uklízet i veřejné toalety...To je pak konec, je po dovolené. Naštěstí nyní máme rádi Holandsko, kde žádné takové nebezpečí nehrozí...
Bylo brzké pondělní ráno, konec února, venku panovaly extrémní zimní podmínky spojené s teplotami hluboko pod -10°C , ale já necítil ani zimu, ani únavu. Se ženou jsem se loučil ve dveřích se širokým úsměvem na rtech a s pocitem lovce.
"Aby sis neroztrhl pusu...", oglosovala při našem loučení žena můj trapný výraz v obličeji, ale již ve společném dlouhém objetí, protože i přes naše laciné řeči jsme pár extrémně závislý jeden na druhém a věděli jsme, že ten týden bude pro nás oba velmi dlouhý.
Čekalo na mě čtrnáct hodin letu s přestupem v Helsinkách a s časovým posunem 8 hodin. Ale Japonsko je pro mě vysněná země, země takových kontrastů z pohledu evropského obyvatele, že bych se nejraději ptal stevardek každou minutu, když už tam budeme. To vzrušení z neznámého na vás působí, jako opium. Ostatně v letadle společnosti Japan Airlines jsem zároveň v tomto euforickém stavu stihl ochutnat snad všechny druhy saké, které měli na palubě, což ve mně vyvolalo neutuchající touhu pustit si asi desetkrát za cestu jeden díl pana Beana, abych se u něj zas a znova královsky, a hlavně nahlas bavil. Naštěstí letadlo bylo téměř výhradně plné japonských turistů, kteří jsou velmi tolerantní a nedávají nijak najevo, že je už ale neskutečně musím srát! A já jsem se prostě musel mírně opít, protože mám absolutně panický strach z létání, neboť jsem zároveň velký fanoušek pořadu Letecké katastrofy, což mi na klidu moc nepřidává.
Let jsem si ale nakonec užil víc, než jsem čekal i proto, že gastronomie na palubě Boeingu byla opravdu výtečná a druhý den jsme úspěšně dosedli na tokijské letiště Narita. Já jsem hned spěchal najít ten správný spoj na zastávku metra Daimond Station, kde je můj hotel, abych honem mohl jít spát a vyhnul se tím problému s časovým posunem. A taky mě čekala v šest večer společná večeře se všemi kolegy našeho mezinárodního týmu. A na to je prostě dobré se vyspat.
Když přijedete do Japonska, připadáte si, jak v cizím světě. Všechno je tak jiné. Domy, stromy, auta, všechno pozorujete skrze okno metra, jak okolo vás ubíhá a vy si můžete hlavu vykroutit z té jinakosti. Nápisy, ulice. Mimochodem Tokio je zajímavé tím, že nemají názvy ulic. O to je pak větší výzva se v tomto městě orientovat. Necelou hodinu trvá cesta vlakem do centra města a vy si čím dál více uvědomujete tu ohromnou masu lidí, obývající tento prostor. Vždyť i s okolními oblastmi, tedy širším Tokiem je zde na jednom místě více jak třicet miliónů obyvatel! Fascinující pro člověka jako já, kterému vadí už i deset lidí na vlakové zastávce Královo Pole v Brně...
Hotel jsem si vybral záměrně tak, aby byl v dosahu veletrhu Big Sight Hall a zároveň jsem nemusel cestou z letiště nikde přestupovat, protože na toto dobrodružství v podobě přesunu po tokijském metru jsem se potřeboval opravdu dobře vyspat. Víte, metro zde má totiž 9 linek, dva různé provozovatele a celkem více jak 180 stanic! Ano, je to trošku výzva, to uznávám.
Když jsem úspěšně dorazil na hotel (mimochodem hned na první pokus), bylo poledne a já měl před sebou pár hodin spánku. Na recepci mě uvítala, jak jinak, krásná mladá Japonka! A já, ještě v čerstvé paměti na společnou dohodu s mou ženou jsem se rozhodl, že za zeptání nic nedám, a tak jsem se při předávání svého pasu slečny zeptal: "Hovoríte po slovensky?". Slečna se zmateně usmála, což Japonci dělají vždy, když jsou nervózní, já jsem prohodil něco o omylu, že na ni mluvím rodnou řečí a hned jsem pochopil, že letenku na cestu zpět pro druhou osobu opravdu kupovat nemusím.