Na skok do Japonska: 2. Jen si tak v klidu sednout.
Když jsem se po poměrně náročném letu dal trochu dohromady, začal jsem na pokoji objevovat ty drobné rozdíly našich světů. Ty drobné, ale o to více fascinující rozdíly, o kterých tak všichni rádi hovoří, když se octnou daleko od domova.
Pokoj to nebyl velký. Vlastně byl natolik malý, že jsem si nemohl pořádně rozložit ani kufr. Ale zase zde byla postel, koupelna a WC. Počkejte, to není vždy samozřejmost! V Japonsku běžně narazíte na pokoje, kde spaní aplikujete na jednoduché rohoži, s docházkovou vzdáleností k toaletě tak dlouhou, že musíte mít přesně naplánovaný harmonogram vyprazdňování, jinak se buďto nachodíte, nebo a to hůře, nestihnete doběhnout.
Já jsem měl vše doslova po ruce, ale i tak, věřte mi, se můžete ocitnout v pozoruhodné situaci.
Určitě téměř každý z vás slyšel o jistém nadstandardním komfortu poskytovaných služeb japonských toalet. Ano, téměř na každém rohu se zde běžně setkáte s toaletou, která má v sobě integrovanou více než tu jednu hlavní funkci, kterou od toalety očekáváte.
Je samozřejmě příjemné vyhřívané prkénko, je příjemné automatické splachování i automatické zavírání víka toalety. Ale co je ještě zajímavější je ono elektronické ovládání dalších, dodatečných funkcí.
A jelikož jsem člověk technický, jal jsem se aktivně otestovat a definitivně a jednou pro vždy se seznámit se všemi vymoženostmi místní toalety. Na stěně jsem našel integrovaný speciální ovladač. Samozřejmě byl kompletně v japonštině, ale ani to mě nijak neodradilo od mého experimentování. Dlužno říct, bohužel...
No, řekl bych to asi takto. Není umění to zapnout. Je ale umění vědět, jak to vypnout! Proud vody, který vám náhle namíří do přesně definovaných oblastí vašeho těla byl natolik silný, že i když máte opravdu hodně stažené zadní svalové partie, není vám to bohužel nic platné. Voda si vždy cestu najde. Ovšem co teď, když tato funkcionalita se nemá jaksi k zastavení. "Určitě to má časovač", říkal jsem si v duchu, zatímco mé přesně definované části jistých tělesných partií se už leskly tak, jako nikdy před tím, zatímco jsem poskakoval nad záchodovou mísou v bujarém smíchu, protože věřte mi - ono to fakt ale strašně lechtá! Moc toho ovšem nezmůžete, nemůžete jen tak vstát a říct "děkuji, bylo to hezké, ale stačí", protože ten gejzír vody, co se line zpoza prkénka by byl v tu chvíli až ve dvanáctém patře místního hotelu. A tak prostě pasivně čekáte, a čekáte a nemáte tušení, kdy a zda vůbec tato důkladná hygiena skončí. A když nevidíte na konec, když nevidíte to světlo na konci tunelu, v tu chvíli pro vás čas ubíhá podstatně pomaleji a vám najednou probíhá před očima celý váš život.
Ještě jsem však na zdi objevil červené tlačítko. Jenže problém červeného tlačítka na hotelových stěnách je, že tušíte, k čemu slouží. Obzvláště v případě, kdy je červené tlačítko v našem světě běžně okomentováno slovem EMERGENCY. A věřte mi, to poslední, co bych chtěl, aby ta sexy Japonka z recepce ke mně přiběhla na pokoj zkontrolovat, jestli je vše v pořádku, nebo zda nepotřebuji první pomoc.
Nakonec však nebyla jiná možnost a já toto červené tlačítko pod tíhou okolností zmáčkl, načež se gejzír radosti konečně zastavil.
Dalším drobným detailem v mém pokoji byla koupelna. Víte, koupelna v asijských zemích je vlastně jedna velká vana. V podstatě si představte, že se sprchujete přímo na podlaze samotné koupelny. Je zde k dispozici sedátko, na které se pohodlně můžete posadit. Vana, která je však výrazně hlubší, než jakou ji známe pak slouží jako místo k relaxaci, lázeňského poležení. Je to vlastně vysoce praktické, ale už rovněž vím, proč na některých mezinárodních hotelích naleznete piktogram s přeškrtnutým panáčkem, kterak se sprchuje v prostoru koupelny. Ano, již mnoho evropských hotelů bylo takto vytopeno asijskými návštěvníky, právě díky této rozdílné koupelnové kultuře.
Když jsem tak seděl a rozhlížel se po pokoji, našel jsem zde ještě pečlivě připravený košík všech možných drobností. Tak například součástí takového košíku je i pro vás připravené pyžamo. Je to vlastně takové pyžamové kimono, světle béžové barvy. Nic zvláštního jen malá drobnost - hodilo by se svou velikostí na středně vysokého hráče americké NBA. Což ani já, natož místní lidé nejsme. Jak se takové kimonové pyžamo nosí věru netuším, raději jsem nadále využíval oblečení vlastní.
Miluji tyto drobné rozdíly. V každé zemi, kterou navštívíte můžete na různé zvláštnosti či nezvyklosti narazit. Jenže tady v Japonsku nemusíte hledat, tato země vám je servíruje sama na zlatém podnose a vy už se nemůžete dočkat, až vyrazíte do podvečerního Tokia. Ven, zažít konečně to pravé japonské dobrodružství!