Kapitola 1 – Já jsem Newyorčan!

"New York kotě!"

Tahle vypůjčená hláška ze seriálu Přátelé, s mírnou modifikací v názvu města zde není jen tak nahodile! Abyste totiž pochopili, New York není jen tak obyčejné město, kde si jen tak lidé žijí své obyčejné životy. Kde čas plyne a kde se jako všude jinde střídá noc a den. Tady jste na velkém omylu. New York je totiž středobod všeho. New York je jako černý bod na zeměpisném terči. Ptáte se čeho? No přece všech zásadních filmových událostí.

Jen si to vezměte pěkně popořadě: Podnikavá dívka, Krotitelé duchů, Muži v černém, superhrdinové z MARVEL světa, Godzilla, Sám doma… Bože, ten výčet by zabral celý tento blog! Ale co teprve seriály: Přátelé, Sex ve městě, Jak jsem poznal vaši matku…

New York byl několikrát rozmetán a posléze zase složen, napaden mimozemskou civilizací a posléze zase osvobozen, New York, to jsou reálné kulisy fiktivního světa filmu. A právě to zvláštní propojení, ta hra mystifikace! Město přijalo svou roli s plnou vážností k smyšleným příběhům, ale zároveň chce ukázat obraz své vlastní reálné existence a zvěčnit ji na filmové plátno. To dělá z tohoto místa jedinečnou esenci zážitků, kterou prostě jinde nenajdete.

Asi jsem začal trošku vzletně, ale New York si tuto okázalost opravdu zaslouží. Však taky vás zvu, pojďte se se mnou projít do ulic New Yorku, splynout s davem a jen pozorovat tento svět okolo vás a možná pochopit, proč téměř devět miliónů lidí má potřebu žít na tak mrňavém kousku země.

A jak už to tak bývá, město je o lidech. O těch především. Lidé tvoří vše, co vidíte, to dobré, i to horší. Bez lidí není město. A bez lidí nejsou příběhy. O to víc mě baví jedna situace. Když potkáte Američana z New Yorku, tak při představování Vám jen stěží řekne, že je Američan. Ne, Američan z New Yorku je vždy a všude Newyorčan. Proč by taky měl být Američan, když polovina lidí žijících ve městě se v Americe ani nenarodila? Prostě město je jasnou identifikací, s městem se tito lidé definují. A čím více ke středu města, tím je tato identifikace silnější. Čtvrť Manhattan, ostrov uprostřed města New York je opravdu ostrovem sám pro sebe. Specifický právě svým omezeným, konečným prostorem. Manhattan opravdu není velký. Vždyť na délku má sotva 24 kilometrů, autem byste ho přejeli za půl hodiny. A na šířku sotva kilometrů 6. To si tak uděláte odpolední procházku z jednoho břehu řeky na druhý. A jen zde žije více jak 1,5 miliónu lidí. Lidé jsou všude a pořád. A jelikož jsou to lidé z celého světa, tak si nesou své zvyky z domoviny sem do New Yorku, aby právě tady na ostrově vytvořili ten svůj malý ostrůvek života se vším, co mají rádi. Jenže ty vlastní ostrůvky by chtěl mít každý našinec, ale to by se pak sem jen stěží vměstnali. A to by jeden taky mohl chtít mít ten svůj vlastní prostor větší, než ten druhý, ale to by teda nešlo, každý dostane jen tolik, kolik lze!

A tak se tady stalo, že lidé zde musí být na naše poměry až nezvykle tolerantní. Musí? To je právě ta esence místního spolužití. Pokud totiž chcete být Newyorčan, musíte toto slovo zaměnit za slovo chtít. Jinak to zde totiž nejde.

A tak se vám běžně může stát, že v metru uvidíte tančícího člověka, kluka, co si hraje na Spidermana jen tak, pro zábavu, protože je to docela legrace no ne? Nebo paní, co si pobrukuje písničky ze sluchátek. Ten šťastný výraz ve tváři, když začne zrovna hrát ta její oblíbená! A vy, návštěvníci města jen tiše v úžasu pozorujete tuto spontánnost lidí, kteří dobrovolně akceptovali, že ten svůj malý privátní ostrůvek prostoru a soukromí dobrovolně propůjčí k nahlédnutí pro ostatní. A jelikož to tak dělají všichni zdejší lidé, tak náhle ti místní se už nezadívají se zájmem na ty ostatní, že ten pán nosí obří brýle s růžovými obroučkami jako doplněk k růžovému kabátu, že ta dáma má červené vlasy a fakt ztřeštěně běhá, stejně jako fiktivní postava Phoebe ze seriálu Přátelé. Místní neřeší a návštěvník žasne.

Ano, život je ulice! Jakmile vstoupíte na ulici, uděláte krok jakýmkoliv směrem, pochopíte, že zde platí pravidla zásadně jiná, než jaká jste dosud poznali. Tak předně, pokud budete stát na přechodu pro chodce, když svítí červená, tak si pamatujte – v tu chvíli jste turista! Takže abyste splynuli s okolím, zásadně barvy semaforu ignorujte vždy a za všech okolností! Ze začátku se jedná o velmi ošemetnou situaci, obzvlášť, když se po dlouhém váhání a sledování místních lidí rozhodnete, že do tohoto adrenalinového sportu vkročíte taky, abyste uprostřed přecházení na červenou spatřili policejní auto, které stojí hned vedle. Váš scénář je v tuto chvíli jasný, zavření do cely, deportovaní s doživotním zákazem vstupu na půdu Ameriky. Ale kupodivu se nestane nic, nikdo si vás ani nevšimne, dokonce, a to je již opravdu šokující, policejní auto zastaví v místě, kde se opravdu, ale opravdu stát nesmí, za což u nás by byli tito policisté pranýřováni přinejmenším v hlavním televizním zpravodajství s následnou diskuzí o překračování svých pravomocí. Načež policista vyjde ven z auta a opravdu, ale opravdu si koupí tři sladké donuty v místní pekárně. A vy se jen díváte na scénu vystřiženou, jako z filmu a říkáte si: "Tak přece to je celé pravda!"

Prostě New York, aby přežil se musí řídit jasným a jednoduchým heslem – Žij a nechej žít. A to platí pro všechny místní, policisty i pro turisty. Měj svůj osud ve svých rukou, svou vlastní zodpovědnost za své činy se vším, co k tomu patří. A tohle se mi ale sakra líbí, co říkáte?

A snad možná právě proto se místní identifikovali s městem o to více. Protože být pravý Newyorčan, to není bydlet jen tak ve velkém městě, to je prostě životní styl a filozofie, kterou pochopí jen samotní Newyorčané.