Kapitola 2 - Jde se nahoru!

Mrakodrapy. Všude okolo vás. Jeden větší, než druhý. Jakkoliv by mohl někdo opovrhovat stylem bytí a žití v tomto městě, jedno se mu upřít nedá. A to je až ikonicky profláknutý pohled na město z výšky. Růst do stran už moc nelze, tak pojďme nahoru! Mnoho lidí říká, že raději obdivuje skalní věže alpských vrcholů, než věže mrakodrapů. Nikomu to samozřejmě neupírám, ale podezírám je, že si nikdy nestoupli na horní balkon ikony města, budovy Empire State Building a nerozhlédli se okolo sebe.

Ostrov, který je jasně ohraničen řekami z obou stran je definicí až urputné architektonické snahy o pokoření hranic stavitelství. A tento fenomén trvá již více, jak sto let. Tehdy zde začaly růst první na tu dobu fenomenální stavby: Flatirion Building (neboli u nás známá, jako "Žehlička") v novorenezančním stylu z roku 1902 byl jeden z prvních, ale pak si vše podmanilo Art deco se svými Chrysler Building, Rockefeller Center a samozřejmě Empire State Building. Přetahovaná a o největší ikonu tehdejší doby tak jasně posunula New York do doby mrakodrapové a definovala tím jeho budoucnost.

Pokud navštívíte tyto fenomenální stavby, nelze prostě jinak, než smeknout. Vždyť jen samotný Rockefeller Centrum je koncipován, jako malé město ve městě. Ani tak nejde o koncept několika na sobě navazujících budov, které dohromady vytváří jakýsi vnitroblok, ale ten úžasný zážitek je skryt před pohledy z ulice. Naleznete jej pod stavbou samotnou. Komplex jakoby vnitřních ulic, které ústí do podzemních náměstí, samozřejmě se zastávkou metra je zážitek, který ve vás zůstane ještě hodně dlouho. Ztratit se zde jde velmi snadno, ale zase se můžete vynořit zpět do víru ulic opravdových a snažit se zorientovat, kdeže to asi tak jste. Abyste s údivem zjistili, že jste o několik bloků dál, než jste čekali. Návrh tak složitého konceptu je jen těžko představitelný a na svou dobu naprosto převratný v uvažování nejen o architektuře, ale i o urbanismu samotném.

Mrakodrapy z dob minulých jsou komplikovanější a zdobnější, než stavby současné. Moderní mrakodrapy jsou plné světla a skla. Sklo se stalo podpisem moderní doby. Ale byť město je to mladé, svou historii už má. A obzvláště historii výškových budov, kde New York hraje ve světovém srovnání opravdovou extraligu. A právě kombinace již dob minulých se současnou proměnou dodává městu unikátní charakter, který jasně ukazuje, že je to město, které opravdu stavebně nespí. A to všechno spatříte, když se zastavíte na některé z oblíbených mrakodrapových vyhlídek.

Zdá se vám, že město je opravdu postaveno, jako struktura v několika patrech. To spodní, neviditelné, s lidmi čekajícími na metro, nebo spěchajícími někde v útrobách těch skrytých podzemních ulic.

To hlučné, plné aut a lidí jdoucích neznámo kam, ale také parků a klidu, alespoň takovém, jaké vám samotné město dovolí.

Za okny budov se pak odehrávají ty obyčejné životy, po kterých ale nakonec touží snad každý. Ať už jsou to kanceláře nebo byty, tu sedí člověk u okna s notebookem před sebou a pracuje, tu na pohovce odpočívá mladík, nebo kočka s výhledem na Brooklynský most čeká na svého pána.

Aby se pak váš zrak opět posunul o něco výše, na střechy těchto domů. Vedle ikonických nádrží na vodu jsou mnohdy střechy kus malého privátního světa, nade vším tím přízemním, městským a hlučným. Místo, kde můžete být jen vy a město.

Pod vámi. 

To vše lze vidět z výšky mrakodrapů, které jsou nad tím vším. Dominanty, ze kterých máte dojem, že tady snad byly a budou další tisíce let. Jako ty skalní masivy v horách, tyčí se nad městem neohrožené stavby, až k mrakům.

Ale subtilnost je to jen zdánlivá, naopak lidé si zde sami mohli ne tak dávno připomenout jak křehký a zranitelný může být život v New Yorku.

Nechci být patetický, ale nemohu nezmínit dvě dominanty, které dnes již připomíná jen památník a muzeum. Ano, Světové obchodní centrum, neboli Dvojčata. Událost, kterou i po letech prostě nejde jen tak přejít. Nenavštívit místo zkázy vlastně ani nejde. Místo je to vlastně fascinující. Už jen budova nového dopravního uzlu Oculus se svým tvarem okvětí vzdává hold všem, kteří zde 11.9.2001 zemřeli. Památník je hned vedle. Vlastně jsou dva. Dvě čtvercové ohraničené plochy s vodou vtékající do útrob památníků, stojící na původních místech obou budov. Voda, jako symbol nekonečnosti. Tabule se všemi jmény těch, kteří se ten den nevrátili domů ohraničuje celý komplex obou památníků.

Ale v této tragické události se tyčí jeden příběh, který zde ční jako všechny ty mrakodrapy nad městem. Tehdy se totiž tisíce New Yorčanů bez váhání spojilo a začalo spontánně pomáhat druhým. A ten úplně největší příběh se odehrával na palubách lodí, plujících po obou řekách, které obepíná město. Vše to tehdy začal kapitán trajektu, který jezdí pravidelně mezi Manhattanem a Staten Island. Ano, to je ten ikonický oranžový trajekt, který vás zdarma zaveze na sousední ostrov. Tak tento kapitán si všiml té hrůzy, která se odehrává na Manhattanu a okamžitě přes svou vysílačku zburcoval všechny ty stovky lodí, které se pohybovaly okolo města, aby připluly lidem na pomoc. Odstartoval tak největší evakuaci v dějinách námořní dopravy. Větší, než evakuace spojeneckých vojáků z francouzského pobřeží za druhé světové války.

Byla to nikým nekoordinovaná, spontánní ukázka neuvěřitelné lidskosti. Ryze obyčejná lidskost, kterou v sobě místní lidé objevili v době nejtěžší. Zdali je k tomu potřeba vždy nějaký impuls přicházející někde ze shora, když je opravdu zle, kdo ví. Pokud to tak je, pak na těch vyhlídkách místních mrakodrapů má člověk k těmto impulsům tak nějak blíž.

A už jen pro tohle je dobře, že si tady v New Yorku můžete říct: Jde se nahoru!

No ne?