Zápisky zkratkou: Dáte si čaj, drahá?

"Hned přijdu!", zavolal na nás z okna muž, zatímco my jsme čekali venku před domem. Byl to jeden z těch krásných jarních podvečerů ve Skotsku, uprostřed panenské přírody typicky holých kopců, vřesovišť, kamenných zídek a farem. A na jedné z těchto odlehlých farem jsme právě byli, čekajíc na přijetí u pána domu. Byla před námi totiž důležitá obchodní schůzka.

Mou společnost mi ještě dělala jedna trošku bláznivá a permanentně šťastná Američanka, mladý hyperaktivní muž s nezkrocenou energií z Anglie a kolega, věčný to pesimista z Česka. Už na první pohled se jednalo o netypický mix lidí na netypickém místě.

Na farmě, kde měl majitel především ovce a krávy hospodařila celá rodina. Syn majitele se svou manželkou a dětmi, ti všichni se zapojili do práce okolo farmy a my jsme mohli sledovat všechen ten pracovní pohyb a každodenní rutinu místních obyvatel. Po chvíli jsem si však začal se zájem prohlížet počty parkovaných aut, které patřily majitelům: Tři auta značky BMW X5, jeden Land Cruiser, a jedna Toyota Hilux. "Zřejmě si špatně nehospodaří.", pomyslel jsem si, prohlížeje si jejich vozovou výbavu. A to je dobře, chceme zde udělat obchod za stovky tisíc eur a tohle je dobrý signál!

Ještě chvíli jsme čekali, když se zpoza rohu domu objevil sám majitel, postarší pán a zval nás dál. Pln nedočkavostí, jakou že bude mít takový na první pohled určitě bohatý majitel farmy uprostřed Skotska kancelář a pracovnu, následoval jsem dychtivě pana majitele do jeho domu.

K mému překvapení jsme se ocitli přímo uprostřed kuchyně těchto lidí, kde starší žena, manželka pana majitele začala připravovat večeři u plynového sporáku.

Pán si vyzul své holínky v předsíni, která byla součástí kuchyně a pokračoval do místnosti po studené kameninové podlaze jen v tlustých ponožkách, které se mu z nohy vytahovaly tak, že to vypadalo, že má nohu velikost dvaapadesát. Evidentně mu to ale nijak nevadilo a usadil nás ke stolu, který byl uprostřed místnosti. My jsme se naštěstí vyzouvat nemuseli, což bylo dobře, protože celý zbytek jednání jsme navíc nesundali ani bundy, protože na nějaké to topení si místní moc nepotrpí.

Pozdravili jsme se paní domu, starší velice milá žena, která si hleděla své práce, tedy obstarat večeři pro rodinu. Za naši stranu se jednání ujal kolega z Anglie, takže já jsem měl dost času prohlédnout si vše, co bylo v místnosti.

Na stole ležely staré noviny, reklamní letáky, tři balíčky brambor z Tesca, hrnky s nedopitým čajem, talířek s pár sušenkami, jedna termoska, trhací kalendář z roku 2021 a aviváž na praní. Vedle nalevo byl otoman, na kterém byla hnědá deka, která sloužila jako přehoz. Na ní ležely další nezbytnosti rozličného charakteru. Mezi všemi těmi věcmi na pohovce mě zaujal pohozený dětský bryndák. Tato věc mezi vším mě poměrně překvapila. Na zemi pod stolem se pak nacházely obaly od oplatků, papíry a další předměty, kterých již evidentně nebylo zapotřebí, mě však stále pohled přitahovala majitelova vytažená ponožka z nohy, se kterou si mimoděk ledabyle pohazoval, když si uvolněně klapal nohou o studenou podlahu.

Naproti byla kuchyňská linka. Kuchyňská linka byla zřejmě dřevěná, omlouvám se však za možná drobnou nepřesnost, ona linka totiž vůbec nebyla vidět. Na kuchyňské lince byla vyskládána kompletně celá výbava nádobí, hrnců a pánví, hrnků, hrnečků a dalšího nejen kuchyňského vybavení. A hleďme, prášek na praní. Ta aviváž na stole mi už začala dávat větší smysl, zřejmě se rodina chystala na jarní praní.

Na obchodní jednání jsem se opravdu nemohl vůbec soustředit a celou aktivitu jsem přenechal mému anglickému kolegovi. Místo toho jsem se soustředil na přípravu oné večeře. To si tak vezmete jednu zrovna volnou pánev, která leží na kuchyňské lince (hleďme, jak praktické, hned po ruce), vložíte do ní kilo mletého vepřového masa zabaleného v plastovém obalu, dvě cibule, sůl, pepř, fazole v tomatové omáčce a na konci, jakmile se vše podusí a chutě propojí to zalijete pro jistotu ještě kečupem.

"Dáte si čaj drahá?", zeptala se majitelka domu naší kolegyně z Ameriky poté, co já a můj kolega z Česka jsme před krátkou chvílí velmi slušně a s díky nabídku čaje odmítli. Kolečka uvnitř čajových hrnků nenaznačovala, že bych měl zrovna velkou žízeň, ale vše naštěstí naše kolegyně zachránila, protože odpověď "Jste moc laskavá, ráda," zjevně paní domu velmi potěšila.

Mé rozjímání náhle přerušil příchod syna majitelů s malou, sotva dvouletou dcerou. Ta si sedla dědečkovi na klín, babička vnučku pohladila po vlasech a nerušeně pokračovala v přípravě večeře a čaje pro naši kolegyni. Syn se s námi všemi s úsměvem pozdravil a chvíli postál aby si poslechl, o čem že vedeme hovor.

"Nejlepší to bude nakreslit", řekl kolega z Anglie, ale vyjádřil lítost, že si nechal desky se sešitem v autě. "Vždyť to nevadí, tady je papír,", odpověděl majitel a podal mému kolegovi staré noviny a reklamní letáky, které ležely na stole. Kolega začal cosi malovat na volné rohy novinového papíru. Obrázky a náčrty postupně objel celý volný novinový okraj, majitel si poté jeho poznámky na konci schůzky pečlivě odtrhl, aby si je mohl založit na později k řádnému prostudování.

"Je třeba si to i propočítat", vstoupil jsem do rozhovoru, starý pán přikývl a než začal hledat na stole kalkulačku, bez jediného slova a mrknutí oka mu kalkulačku podala jeho žena, kterak ji našla někde mezi věcmi na kuchyňské lince. A s kalkulačkou samozřejmě držela v ruce i brýle na čtení. Ta sehranost páru mě ohromila. A ohromila mě ještě jedna věc. A tou byla neuvěřitelná laskavost těchto lidí. Obchodní schůzka se nesla celá v přátelském duchu, bez pochybností, bez nadávání na politiku a na systém, bez zpochybňování nabídek ke spolupráci. Soustředěná na věcnou rovinu, na téma. Něco, co jsem zde nečekal. Profesionalita, respekt a slušnost v jednání. A důvěra. Ta důvěra v nás mě naprosto uchvátila, nebylo jediný pochyb o tom, že zde se ještě stále dělá obchod tím pravým gentlemanským podáním ruky. A o to je vlastně do vás vkládána větší zodpovědnost. Zodpovědnost za to, že tyto lidi nemůžete zklamat, to si prostě na triko nevezmete.

Když jsme odjížděli domů, šli nás všichni vyprovodit ven k automobilu. A ještě v zatáčce, když jsme se vzdalovali od farmy nám mávali na cestu. A já jsem pak dlouho přemýšlel, čeho jsem byl dnes svědkem. Ti lidé nás pozvali k sobě domů, bez potřeby přehánět, dělat ze sebe jiné, než jsou. "Jsme takoví, tady žijeme a tady jsme doma a šťastní!" A toto bylo zjevné od prvních minut. A já měl to neuvěřitelné privilegium, já dostal tu důvěru, abych mohl na chvíli nahlédnout do jejich životů. Bez příkras, bez pozlátek a bez lží. A za to jsem jim všem neskonale vděčný.