Na skok do Berlína - díl 1.
Říká se: "Postav dům, zasaď strom". A já k tomu dodám: "...a zažít Berlín!". Berlín toť esence čirého kontrastu dvou protipólů, ukázka pokroku a pohnuté historie vykované z bolesti lidských příběhů, aby se v přítomnosti přeměnila na neutuchající ostrov spontánnosti a svobody, jež musíte alespoň na pár okamžiků zažít. Nadechnout se, otevřít oči a nechat se jen tak pohltit jedním z nejzajímavějších měst Evropy.
Pamatuji se, jako by to bylo dnes, když jsme po příletu na místní letiště nasedli do vlaku berlínské nadzemní dráhy směr centrum města. Procházející paní průvodčí jen tak nesměle prošla naším vagónem, pěkně pozdravila a zmizela někde dál, v útrobách vlaku. Naše koupené lístky nám nijak nekontrolovala, naopak se zdál její pohled až omluvný, jako by její oči říkaly, promiňte, jen procházím. Tento drobný detail by člověk normálně přešel bez povšimnutí, nebýt jedné malé drobnosti. Při nástupu zde totiž neuvidíte žádné turnikety, žádné brány, žádné kontroly.
Tato absence něčeho tak běžného, jako je kontrola přepravy městskou dopravou vlastně přesně popisuje ráz celého města a jeho atmosféru. Nevím, zda jsme jen měli štěstí, ale v metru, vlakových nádražích a nadzemkách se vám dostává takový pocit absolutní otevřenosti a důvěry od zdejší společnosti, že vás ani nenapadne nekoupit si lístek. Prostor, kde váš pohyb je svobodný a nesvázaný žádnou bariérou, to je něco, co dnešní Berlín umí nabídnout.
Samozřejmě, všichni známe historii Berlína a berlínské zdi. Než jsem přijel do města tak více jak třicet let od pádu berlínské zdi se mi toto téma zdálo jako až příliš velké klišé na to, abych od Berlína nečekal více, než jen tento jeden historický fragment. Ale řeknu vám, že už po pár minutách, co jsme vystoupili v centru města a stáli u vlakového nádraží Ostbahnhof, už po těch pár minutách jsem pochopil, že právě tento silný příběh je důvodem, proč má Berlín dnes tak specifickou atmosféru.
Bydleli jsme v hotelu Schulz Hotel právě přímo naproti berlínské zdi. Když stojíte v dlouhé chodbě tohoto hotelu, jako byste stáli rozkročeni mezi dvěma minulými světy. Jste přímo na hraně oné zdi, na kterou se díváte z hotelového okna. Rozkročeni shora pozorujíce dnes úplně jiný obrázek, než před třiceti lety. Balancujete na nohách, tu se chvíli přehnete nalevo, pak zpět vpravo. Jak jednoduše lze dnes balancovat na hraně minulosti. Jak lehce se kyvadlo vaší duše překlápí ze strany na stranu. Ta křehkost bytí symbolizuje křehkost všech uměleckých děl kterými je zeď pomalována od umělců z celého světa, díla inspirovaná dějinami tohoto místa. Avšak stačí, aby přišel někdo, kdo vaše dílo přebarví, přemaluje na jiný výjev, jinou ideu a ta vaše jedinečná tvorba je nenávratně schována pod vrstvou nové myšlenky nového autora. Nic netrvá věčně a tato zeď je toho jasným důkazem. A pod tou vrstvou všech barev, jako by sama zeď ukazovala dlouhý nos na všechny nesmyslné totalitní ideologie světa a poukazovala s notně ironickým smyslem pro humor na onu pomíjivost bytí.
Ještěže zákony života fungují a pověstné mlýny jednou určitě semelou všechny zdi, ať jsou klidně z betonu a železa.
Ale živo je tam dole a vy už na nic nečekáte a musíte se vmísit do dění, mezi lidi, mezi ty všechny návštěvníky, nebo místní, prostě turista nebo našinec, kdo to tady vlastně chce rozlišovat. Vše je tak nějak spojeno do jednoho celku. Živelné, chaotické, utržené ze řetězu.
U zdi hrají pouliční umělci z celé Evropy, každý chce být součástí toho dění. Náhle se z křižovatky vyřítí několik barevných aut značky Trabant a vy si nemůžete nevšimnout dalšího specifika Berlína: barevného potrubí, linoucí se nad ulicemi města a také nad křižovatkou těch projíždějících barevných autíček minulé doby. Růžové či modré potrubí vypadající, jako by tvůrci chtěli město protkat industriální nití zde však není jen tak z rozmaru, ale odvádí podzemní vodu ze staveb do řeky Sprévy. Město totiž stojí na močálech a mokřadech a nízká hladina podzemní vody je zde tak v podstatě všudypřítomná a boj s ní nikdy nekončící. Ale ta barevnost je legrační, stejně tak ikoničtí barevní panáčci na semaforech křižovatky. Jde vidět, že město se nebere smrtelně vážně a smysl pro humor a hlavně udělat si legraci ze sebe sama je zřejmě lékem na to, jak dlouhodobě uzdravovat citlivou duši města.
Všude je ruch, je večer a lidé se scházejí v restauracích, aby společně povečeřeli. Je třeba spěchat, aby člověk našel nějaké to poslední místo, třeba tady v restauraci Pirates Berlin, naproti ikonického mostu Oberbaun. Most který byl v roce 1961 uzavřen, aby v roce 1989 opětovně spojil východní a západní část Berlína. Restaurace tepe životem, ta živelnost musí nakazit i zarytého cynika. Z večeře se stane jedna velká párty, zapomínáte na historii tohoto místa, zapomínáte na všechny ty myšlenky, které se vám honily hlavou v hotelu při pohledu na torzo zničené zdi, na torzo temné minulosti.
Dnes je však přítomnost a na ničem dalším nezáleží.
Pokračování příště....