Na skok do Berlína - díl 2.
Druhý den je na čase vyrazit do ulic a do míst, která byla ještě před třiceti lety svobodnému západu zapovězena. Jdeme do východní části Berlína navštívit pověstnou Karl-Marx ulici, která je od hotelu sotva pár minut chůze.
Karl-Marx ulice je ikonickým místem východního střihu, ovlivněná sovětskou architekturou, typický symbol východního bloku. Brutalistní, přísná a megalomanská ulice v člověku navozuje až pocit zvláštní sklíčenosti a úzkosti, byť stojíte na obrovském a širokém bulváru. Na konci této dlouhé ulice vidíte ikonickou stavbu berlínské televizní věže s kulovitou vyhlídkou, která se tyčí nad náměstím Alexanderplatz. Když si stoupnete přímo doprostřed širokého bulváru Karl-Marx, máte najednou pocit, jako byste se nacházeli spíše v kulisách filmu Star Wars v dobách vlády Impéria. Tá tá tá ta ta tá, zní vám v uších klasická filmová melodie a vy se jen rozhlížíte okolo sebe a představujete si nekonečný zástup stormtrooperů pochodující touto širokou ulicí. Je ohromující, fascinují a trošku děsivá ulice Karl-Marx, dnes však naštěstí symbolizující jen jednu historickou etapu města.
Na Karl-Marx ulici se nachází jedno z nejzábavnějších muzeí tohoto města: Computer Games Museum! Víte, v Berlíně je vlastně tolik různých muzeí, že někdy můžete mít pocit, že posláním města jsou právě muzea samotná. Samozřejmě není se čemu divit, historie města je natolik pohnutá, že má opravdu co nabídnout. Ale tady nejde jen o sterilně intelektuální prohlídky výstavních exponátů. Zde jsou muzea odrazem jakési nesvázanosti samotného místa, svobody a undergroundové tradice. Proto ani od Computer Games Museum nečekejte patetickou prohlídku, ale pořádnou retro pařbu na historických herních exponátech!
Berlín má za cíl návštěvníka především bavit a toto muzeum vám zábavu servíruje natolik, že zapomenete na čas okolo vás. Z rodičů se stávají děti a vy zjistíte, že uběhly dvě hodiny a přistiženi, jak sedíte v kokpitu starého závodnického automatu se velmi neradi loučíte s tímto místem, které je odvázané, otevřené a zábavné, jako město samo.
Je čas ale vyrazit směr Alexanderplatz, ikonické náměstí se spoustou restaurací a kaváren okolo a hlavně s onou berlínskou televizní věží, jejíž horní kulovitá část se pomalu otáčí okolo své osy. Návštěva panoramatického výhledu je opravdu nevšedním zážitkem a vy máte město pod sebou doslova jako na dlani.
Jenže nás čeká další skvost města a tím je Checkpoint Charlie. Je to bývalá hraniční čára a bývalý přechod mezi východním a západním Berlínem. Uprostřed ulice je instalována strážnice, a hned naproti přes cestu můžete navštívit velmi autentickou a emotivní připomínku doby rozděleného města, Die Mauer Panorama. Vizuální připomínka toho, jaké časy zde panovaly v dobách ještě ne tak dávno minulých. Monumentální plátno s panoramatickou malbou města. Vy se na okamžik stáváte pozorovatelem nahlížející ze západní strany na studenou a nevlídnou stranu za zdí. Vše dokresluje emotivní hudební podklad s tlampačovým hlášením v německém jazyce. Opět i zde vás město nenechá na pochybách, že svou minulost je třeba ukazovat, připomínat a hlásit se k ní, ať je jakkoliv temná.
Když stojíte u strážnice Checkpoint Charlie a pozorujete ten rej a tep místa, nemůžete si nevšimnout, že přímo naproti v ulici se nachází jeden z chrámů západního konzumu, McDonald´s. Spousta návštěvníků může tvrdit, že toto rychlé občerstvení zde znehodnocuje a snižuje význam tohoto místa. Přít se nebudu, pro mě jednoduše zůstává, že tímto zvláštním protipólem město opět ukazuje svou liberální a svobodomyslnou polohu natolik, až mi připadá, že nám prostým návštěvníkům nepřísluší hodnotit jakýmkoliv způsobem formu vypořádávání se města se svou minulostí. Naopak, vzdorovitost města, kterou po určité době pocítíte sami mě natolik uchvacuje, že chci, aby byl Berlín i nadále místem, kde formát rychlého občerstvení jen tady může působit až punkově rebelsky, avšak s velkou dávkou nadhledu, autenticky a uvěřitelně. No co myslíte, napadlo by vás že toto komerční spojení může být zde výrazem rebelie? Vlastně, vždyť jsme v Berlíně, tak každý, kdo zde je nechť si sám najde ten svůj pohled na tyto jedinečné a unikátní mikro příběhy, které vám město píše na každém kroku.
Východ, západ, minulost přítomnost. Město si vás podmaní a vtáhne vás do této pošetilé hry natolik, že přistoupíte na jeho pravidla a začnete stále hledat a odhadovat, zda jste ještě v bývalé východní části města, nebo jste již překročili onu hranici, která je dnes v podstatě neznatelná. Něco podobného lze zažít například i ve Varšavě, kdy hledáním ve starých mapách, které ukazují hranice izolace židovského ghetta za 2. světové války přemýšlíte více než kde jinde nad místy, po kterých se dnes svobodně procházíte. Jenže útrapy lidu ve Varšavě je notně traumatizující téma a je nemístné z této historické bolesti dělat jakýkoli předmět teatrálního byznysu pro mnohdy trochu neomalené turisty. Zde v Berlíně je to však trošku jiné. Historie se zde velmi obratně vměšuje do běžného rutinního fungování města, nicméně nijak násilnou formou, ale přirozeně, jako běžná součást života. Retro styl je zde prostě v kurzu, ať už v podobě muzeí ukazující život běžných lidí v dobách před pádem zdi, nebo jen skrytý v detailech. Design často odkazuje na sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století, retro nábytek, retro sklenice v kavárnách, všechny tyto drobnosti si s vámi s návštěvníky až pošetile pohrávají. Čas se zde v Berlíně ale rozhodně nezastavil a právě ono smazání stop hranic mezi východem a západem vás nenechá na pochybách, že Berlín je dnes městem jednotného ducha.
Když jsem zmínil muzea, nemůžu zapomenout na jedno z nejznámějších muzeí města a tím je technické muzeum v Berlíně. Najdete zde letectví, mořeplavbu a dopravu. V expozici vlaků najdete rovněž autentický vagon, který deportoval židovské obyvatele do koncentračního tábora. Opětovně silná připomínka minulosti a historie, kterou ale můžete najít na řadě dalších míst, jako je například muzeum Holokaustu na ulici Lindenstrase, či monumentální památník obětí Židů poblíž Braniborské brány a budovou Říšského sněmu.
Často ve svých putováních po městě můžete narazit až na dekadentní výjevy běžného života. Žena s kočárkem sedící na lavičce a popíjející pivo z plechovky, sdílené koloběžky poházené napříč chodníkem pletoucí se pod nohama procházejících, ale nikoho to nijak nevyvádí z míry, extravagantní oblečení místních obyvatel jdoucí proti jakýmkoliv mainstreamovým trendům, kterak sedí naproti obchodu Primark na Alexanderplatz, graffiti jako přirozená součást street art tvorby, jimiž jsou vyzdobeny mnohdy i interiéry hotelů a restaurací.
Jaký tedy vlastně je Berlín? Město, jehož historie se měla uzavřít po vybombardování na konci 2. světové války a nemělo již dojít k znovupostavení na troskách zničeného města, město, které bylo poté na téměř třicet let rozděleno na dvě neprodyšně uzavřené oblasti? To ne samotné město, ale to místní lidé se vždy opět dokázali postavit na nohy. Neřešme historii a nevynášejme dnes soudy o vině a trestu. Dnes je přítomnost a na ničem dalším nezáleží. A tak buďme rádi za to, že Berlín je dnes takový, jaký je. Neotesaný zápasník sumo s duší bonvivána, trochu ušmudlaný od prachu své krkolomné cesty. Avšak nechme na Berlínu a samotných Berlíňanech, ať si sami určí svůj budoucí směr. A přejme si, aby všechny dělící zdi světa se jednou proměnily v malířská plátna.
Stejně
jako tady, v Berlíně.